Proč, část 2/2

10. září 2011 v 11:47 | Kayleigh |  Originální slash


Blog.cz mě nenávidí, článek je delší než 40 000 znaků, tedy je na dvě části. Já prostě neumím psát krástké věci...! (Damn.)
Tento úsek obsauje slash 18+ a vždy přítomný hepáč.

 

Proč, část 1/2

10. září 2011 v 11:41 | Kayleigh |  Originální slash

Název: Proč
Fandom: Originální
Autor: Kayleigh
Postavy: Lucas(Casi), a několik dalších
Žánr: romantika a psychologie a hepáč
Upozornění: děj je velice tragický
Varování: Slash 18+, vulgární výrazy, argotická mluva, oběcná čeština
Shrnutí: Myslíte, že život bez rodičů je výhra...?
Poznámka: Povídka je věnovaná Yuuko k narozeninám

Prohlášení: Postavy jsou smyšlené a jakákoli podoba s postavami reálnými je čistě náhodná. Postavyi děj níže zmíněné jsou mé vlastní tvorby, a tedy se an ně vztahuje copyright. Jakékoli jejich zneužití bez vědomí autorky bude krutopřísně trestáno virtuálním sežráním a spláchnutím do záchodu.



Untitled (How could this happend to me?) 2. díl

6. září 2011 v 21:38 | Lulí, Kayleigh, Dr. Zloun a Lulálie |  Untitled (How could this happend to me?)



O týden později:
"To nemyslíš vážně, Leeteuku! Tohle na sebe nevezmu!" zaječel navztekaně Heechul, když mu Leeteuk podal krabici s dívčí školní uniformou.
"Heechule," povzdechl si Leeteuk " řekl jsem ti, že budeš muset být jistý čas v přestrojení." Podíval se na něj.
"Ale o tom, že budu za holku nepadlo ani slovo! Ses načisto zbláznil?!" odmítal si to na sebe navlíct, sprostě odmítal. Leeteuk si prohrábl své světlé vlasy a podíval se na Chula přísným pohledem.
"Je to pro tvoji bezpečnost. Nechci přijít i o tebe." V očích se mu mihl smutek, když si vzpomněl na KiHyuka. Jen předevčírem se konal pohřeb a hned po tom odešli ze města. Divil se, jak to Heechul všechno zvládl.
"Tak….dobře." rezignoval nakonec. "Udělám to."
"Hlavně si pamatuj, nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo. Musíš přerušit veškeré kontakty s přáteli." Vážně se na něj podíval. "A taky se Zhoumim." Heechul chtěl něco namítnout, ale nakonec to neudělal. Uvědomoval si, že Leeteuk má pravdu. Pokud by se kdokoli z jeho přátel dozvěděl, kde se teď nachází, byl by v ohrožení.
"To mi nemusíš říkat, nejsem blbej." Řekl a pohrdavě sjel dívčí uniformu, než vzal krabici a odnesl ji k sobě do pokoje….
*
Podíval se na Leeteuka se zamračeným pohledem a odepnul si bezpečnostní pas.
"Jak dlouho budu tohle trpět?" ukázal na halenku a kratičkou sukni, kterou na sobě měl.
"To nevím." Odpověděl popravdě Leeteuk.
"Skvělé." zavrčel podrážděně Heechul a natočil k sobě zrcátko, aby se mohl podívat na svůj vzhled. Musel uznat, že s tou tužkou, řasenkou a leskem na rtech vypadal opravdu jako holka. Vážně hezká holka.
"Tady máš průkaz a nové doklady. Taky je tam číslo, na které se mi dovoláš, kdyby se cokoli dělo. Oblečení a vše ostatní už je na tvém pokoji." Podal mu zmiňované věci. Heechul si je od něj vzal a hned se koukl do průkazu.

"Lee HaNeul." Přečetl jméno pod jeho fotkou a zašklebil se. "Jestli tohle přežiju, zadupu tě do země." Hodil po Teukovi vražedný pohled.
"Fajn, budu si to pamatovat. A teď už běž. Hodně štěstí… HaNeul." Oslovil jej nakonec novým jménem. Heechul se jen ušklíbl a vystoupil z auta. Jen co za sebou zabouchl dveře, auto se rozjelo pryč. Zhluboka se nadechl a podíval se na obrovskou budovu, která představovala školu i internát v jednom.
"Tak jo, HaNeul, jde se na to. Tohle zvládneš." Povzbudil se a vykročil k nové škole.
"Jestli tohle přežiju, přebarvím si vlasy na fialovo a budu se po ulicích procházet v oblečku Lady GaGa." brblá si pod vousy.
Potřebuje najít recepci, kde si vyzvedne klíč od pokoje. No jo, ale kde to najde?
"Uhn, promiň," osloví jakéhosi chlapce, který jde směrem k internátu. "prosím tě, kde najdu recepci?"
Chlapec se otočí na nádhernou dívku, která jej oslovila: "Jú," pak si uvědomí, že to nejspíš bylo velice netaktní, chvíli bojuje s tendencí si vrazit facku - jak je možné, že se před holkou vždycky hned ztrapní?! - a pak se vzpamatuje, ona od něj nejspíš očekává odpověď. "Un, promiň. Jsi tu nová, že?" tendence vrazit si facku se zdvojnásobila - kdyby tu nebyla nová a znala to tu, nechtěla by po mně, abych jí pomohl najít recepci, idiote! "Recepce je z druhé strany budovy, musíš se vrátit, tamhletudy a z té strany je hlavní vchod, recepce je v prvním patře."
Heechul si kluka prohlédne od hlavy k patě.
Vypadal, že není o nic starší, než on, delší černé vlasy, hnědé oči, hezký obličej a milý úsměv. Postava taky perfektní. Pod černým trikem se rýsovalo vypracované tělo - určitě dělal nějaký sport.
"Trefíš?" vyrušil ho ze zkoumání jeho postavy.
"Uhn, no jasně," Usmál se Chul "díky." Otočil se na patě a rozešel se směrem, který mu ten kluk ukázal.


*^.^*


Hned mezi dveřmi zůstal stát s ústy dokořán. Ze stěny se na něj usmíval totálně obří plakát… To by nebylo nic divného, pokud by ale na něm nebyl znázorněn pohlavní styk dvou mužů... uhn… a pěkně detailně… Málem mu ukápla slina, kdyby ho někdo nevyrušil…
"Myslíš, že je naživu?" uslyšel něčí šepot.
"Uhn, vypadá jak po infarktu. Nebo rovnou po dvou infarktech." Ozval se další.
"Uhn…hej, děvče… žiješ?" zatřásl mu někdo ramenem. Podíval se tím směrem. Koukaly na něj jedna zrzka a jedna bruneta.
"Já…eh…jo." Řekl nakonec.
"Uf, jsem se lekla, že tě můj obrázek zabil." Zasmála se ta vysoká bruneta.
"Počkej, až se koukne na můj." Ušklíbla se ta druhá, přebarvená zrzka.
Heechul těkal pohledem z jedné na druhou: "Promiňte, vy tady bydlíte?"
"Jsi si jistá, že jsi v pořádku?" pochybuje bruneta.
"Já ti říkala, abys ten obrázek zakryla, alespoň než ji připravíme, vidíš, co jsi udělala, je z ní dement…" sykla zase zrzka a koukla na Heechula. "Pojď si sednout, bejby." Chytla Chula za ruku a vedla ho k nejbližší posteli.
Bruneta začala zmateně gestikulovat a zmateně pokřikovat: "Sakra, Keigh, ne, nenechej ji dívat se na-"
Heechul se ani nestačil vzpamatovat a utřít si slinu, sotva se posadil na postel, zrak mu mimoděčně padl na druhý plakát v místnosti… a málem sebou šlehnul na zem. TŘI, doopravdy TŘI nádherně svalnatí muži v explicitně znázorněném pohlavním aktu. Oh, bože…
Měl pocit, že se mu zatočila hlava. A taky si byl jistý, že s těmahle holkama, ať už jsou praštěné jakkoli a jakýmkoli směrem, mu jako spolubydlící budou vyhovovat.
"É…"
"Ne, ne, ne! Keigh, já tě uškrtím na tvých vlastních pastelkách! Říkala jsem ti, ať to tam nevěšíš, že slečnu by z toho mohlo trefit a co ty uděláš?! Ještě ji posadíš na postel, ze které bude mít na ten tvůj výtvor nejlepší výhled!" spílá bruneta zrzce, co má velmi podivnou přezdívku.
"No co, víš jak se říká, hoď neplavce do vody, plevel nezůstane," pokrčí zrzka rameny a jemně položí Heechulovi ruku okolo ramen. "zlato," osloví ho. "pověz mi, víš, co je yaoi?"
Bruneta, jejíž jméno ještě Heechul nezná, protočí oči a rozhodí rukama k nebi: "Jashine, ztrestej ji." chvíli mlčí, podívá se na dvojici na posteli, zachytí nebezpečný pohled, který po ní kamarádka hodí a rychle dodá: "Anebo raději ne, ještě by ti ublížila."
Chul nechápavě zamrká, zdá se, že obě slečny se znají docela dlouho.
"To je lepší. Dr. Zloune, můžeš se vrátit na hajzl."
Heechul se vyděšeně rozhlédne po podlaze místnosti - jaký Dr. Zloun? Čivava? Krysa? Ochočený uke? Had?! Ale nikde nic nevidí. Nechápavě se zamračí: buď to se tu děje něco, čemu nerozumí, nebo je něco hodně špatně.
Možná to bude tím, jak se praštil hlavou do té skříňky, když hledal svůj pokoj? Možná se prašti víc, než myslel… Možná dostal otřes mozku… možná silný otřes mozku. A teď má s největší pravděpodobností halucinace. A pěkně šílené… Jsou dvě, vzaly na sebe ženskou podobu a snaží se… o co se vlastně snaží? Střídavě se podívá na jednu, pak na druhou. Vypadají, že na něj zapomněly.

"Nepleť sem Dr. Zlouna. A neposílej ho na hajzl, jako, víš, kolik ta voda stojí?!" okřikla jí bruneta.
"Jako, Lulo, vodu platí škola." Lula, nebo jak se ta holka jmenuje, se zastaví v půlce pohybu - doteď běhala kolem, jak debílek- podívá se na Keigh pohledem jako, ahá!
"Tywe, hej, to mě nenapadlo. V tom případě ji může vychlemtat, kolik jen bude chtít a Lulálie se ho nepokusí zaškrtit hajzlovou deskou." Heechul je pořád zmatenější. Jestli tohle není halucinace, tak si asi spletl školu s cvokhausem. Anebo s cirkusem. Anebo je to ještě horší. Možná se dostal do jiné dimenze! Unesli ho mimozemšťani! Anebo ten Dr. Zloun, když tu o něm obě mluví a on tu není. Sakra, totálně přestával chápat o co tu vlastně go. Zatřepe hlavou, jestli ten podivný přelud nezmizí.
Ne, ty dvě tady jsou pořád a pořád se hádají. Hm… tak… se třepa štípnout? Ne, to taky nepomáhá. Jenom to zatraceně bolí. Fajn, sem očividně nepatří.
"Keigh, ty magore! Tě zastřelím, nešahej na ty pastelky! Ne! Dr. Zloune!!! Dr. Zloune!!! Zavolej bráchu Jashina! Ať jí proboha sebere ty pastelky!"
"Ne! Lulino! To jsou moje pastelky! Neber mi je!"
"Sakra, Dr. Zloune, podej mi to záchodové prkýnko, co jsem tě s ním chtěla uškrtit!"
"Dr. Zloune, opovaž se vylézt z hajzlu!"
"Neposlouchej ji! A Jashine, LOHNI jí ty PASTELKY! Už málem zabila slečnu, co když se rozhodne zítra uspořádat na pokoji mejdan i pro chlapce…!"
Lulálie, či Lulina, či jak se vlastně dívka jmenuje, se zarazí. Došlo jí, že řekla něco, co říkat neměla.
Keigh se zastaví v pohybu, takže Heechul konečně vidí, v jaké jsou pozici. Bruneta stojí na noze zrzce, která ji zuřivě kouše do paže, ruku má v jejím obličeji, bruneta na oplátku strká prsty zrzce do očí a nosu, zrzka se jednou nohou opírá o stěnu, bruneta má hlavu na posteli.
V téhle pozici zůstanou obě dvě asi deset vteřin. Pak se obě dvě rozběhnou ke dveřím. Bruneta spadne na zem, chytí za nohu běžící Keigh, která se málem přizabije o dveře, ale ani jedna se nevzdá, rychle se drápou na nohy, Keigh se nadechuje, asi chce začít něco z plna hrdla křičet, ale Lulálie je rychlejší, připlácne jí dlaň na pusu, takže ze zrzky vyjde jen nějaké zachrčení. Popadne ji za ruku, strhne ji ze svých úst a na CELOU BUDOVU zařve: "PÁRTY-ZÍTRA-POKOJ 278!!!!!!"
 


Untitled (How could this happend to me?) 1. díl

6. září 2011 v 21:37 | Lulí, Kayleigh, Dr. Zloun a Lulálie |  Untitled (How could this happend to me?)
Název: Untitled (How could this happend to me?)
Autor: Lulí, Kayleigh, Lulálie a Dr. Zloun
Fandom: Super Junior
Pár: Zhoumi/Heechul, Hangeng/Heechul
Varování: Yaoi
Betaread: Kayleigh
Dodatek: Děkuju skupině Simple plan, pač název povídky je pojmenován po jejich písničce

Část 20.: Strach

6. září 2011 v 14:14 | Kalyeigh |  Mateo
Vzbudím se s pocitem, že mi něco chybí. Otevři oči a zmateně se rozhlížím kolem - kde jsem? Kde to ležím?! Já nejsem ve svém pokoji! Trochu se mě zmocňuje panika, ale ve chvíli, kdy chci začít křičet, si vzpomenu kde jsem i co tu dělám. Uklidním se, rychle dýchám a dokonce se mi chce zase brečet - sakra! Co to se mnou doprdele je?!
Posadím se na posteli, protřu si oči - něco se mi zdálo, ale nevím co. Sakra. Jsem úplně na měkko! Kde je Adam? A proč tu se mnou nezůstal? Já se… já se tu… bojím. Vím, že je to zbabělé, ale já mám pocit, že tu někdo je, nebo něco. Těžce polknu, zaposlouchám se do nočního ticha. Je tma. Za okny, v ložnici, všude. Zatajím dech a čekám, jestli něco uslyším. Ale slyším jenom tlukot mého srdce a vlastní dech. Nikde se nic nehýbá, neslyším ani nic podezřelého, což mě děsí tím víc. Je to jako ticho před bouří. Je zvláštní, že dokud k sobě tisknu deku, kterou jsem přikrytý, cítím se v bezpečí, jako by mě snad mohla před něčím uchránit, nebo tak něco, zrychluje se mi pulz, každou chvíli čekám, kdy mě něco prudce chytí za rameno, nebo ra ruku, nebo za krk a pokusí se mě to uškrtit…!
Vystřelím z postele, vyběhnu z pokoje jak nejrychleji můžu, zarazím se až v pracovně, když napůl hystericky, napůl vyděšen k smrti vzlyknu: "Adame!"
Chvíli se nic neděje a já propadám beznadějné hrůze, ale po pár vteřinách od mého výkřiku už slyším kroky na schodech a Adamův hlas, vím, že na mě mluví, ale nejsem schopný pochopit, co mi říká. Možná ještě napůl spím, možná jsem jenom v šoku, ale nejsem schopný nic vnímat, jen se ho pevně držím okolo šíje, tvář zabořenou do jeho krku a látka jeho trička absorbuje mé slzy.
"Mathy, to nic, nejspíš se ti jen něco zlého zdálo, neboj se, už jsem tady…"
Sedím mu na klíně, v jeho pracovně je rozsvícené světlo, Adam na mě mluví. Ani nevím, kdy nebo jak se tohle stalo. Musím se uklidnit, sakra, není mi šest, abych mu brečel do trička! Uklidni se, Matthewe, seber se a dělej se senou něco, jsi paranoidní a ještě ze sebe necháš dělat kojence, sakra! Něco je hodně špatně. Soustředím se na pomalé nádechy a výdechy, zkrotím vzlyky i pláč a po chvíli i rozbušené srdce a splašený dech.
"Ššš, to nic, opravdu se ti tady nemůže nic stát, slibuju že ne."
Přijde mi, že je vystrašenější než já. Tohle bych mu dělat neměl, ještě ze mě dostane infarkt a já se budu muset vrátit k prolhané matce…! Klid, Mathe, klid. Dýchej. V pohodě, nic se nestalo, žádné příšery pod postelí nemám. Jo.
Asi zaregistruje, že můj dětinský pláč skončil. "Je ti líp, Mathy?"
"Hm." přikývnu a fakt se cítím líp, jenže… on teď vstane a půjde pryč a já tam zase zůstanu sám. A to sakra, jakkoli se ten pocit snažím potlačit, nechci! Nechci tam být sám a koukat do tmy, samoty bylo v mém životě myslím docela dost na to, abych ji ještě někdy chtěl dobrovolně zažít!
"Jo? V pořádku? Chceš jít zase spát? Hm, nech mě hádat, vůbec se ti tam nechce. Víš co? Anebo ne, navrhni ty, co bys chtěl dělat."
"Vidět večerní Barcelonu," vyhrknu, aniž bych uvažoval.
Zasměje se, tak hezky, chápavě, vesele: "Dobře, dobře, cokoli si budeš přát."
Usměju se na něj, nejde to jinak. Jemu na mně záleží! Ale nejdřív si musím dát sprchu, jsem šíleně zpocený, lepí se na mě triko jak fanoušci na idola, hnus. A asi má recht, nemůže se mi tu nic stát. Spíš si myslím, že mě pronásledují paranormální bludy z těch zmatků, které teď tak nějak ve všem mám. Ale z jeho klína se mi vstávat nechce!
"Copak," zeptá se.
"Nah, nic." zavrtím hlavou, trochu potáhnu, potřebuju se vysmrkat.
"Hm," zvedne se se mnou v náručí, nečekám to, takže se chytím ještě pevněji, přenese mě zpátky do ložnice, ale v ní se nezastaví, odnese mě až do koupelny, tady už jsem taky dneska byl.
"Kolik je hodin?" zeptám se, když mě pokládá na zem, abych zamaskoval rozpaky a vděk, které cítím.
"Něco po desáté." odpoví mi a trochu mě pohladí po zádech, když mě pouští z náruče. "Počkám na tebe dole, jo? Mám pro tebe něco na uvítanou. A taky se musím převléknout." mumlá už zase spíš pro sebe.
"Tak jo," souhlasím. "za chvíli… přijdu."
"Kdyby něco, klidně křič, přijdu si pro tebe." usměje se a přijde mi, že chce… ještě něco udělat, ale pak na mě jenom mrkne a opustí koupelnu.
Těžce oddechnu a koupelna mi vrátí ozvěnu toho zvuku, zněl skoro hystericky, vážně. Sakra, měním se tu na ustrašenou puberťačku…! Ne, ne, to je jenom dočasné, já vím, než se s tím vším nějak psychicky vyrovnám, pak bude zase kolem mě neprostupná stěna sarkasmu a vždy přítomného humoru. Doufám.
Zatřepu hlavou a jen z principu si prohlédnu celou místnost. Ne, tobě vůbec nejebe, Mathe. Tobě totiž už kardinálně jeblo. Super, fakt. Protočil bych nad sebou oči, kdyby to neznamenalo, že bych si musel dát facku. Nepřemýšlej nad tím, Mathe, prostě se svlíkni a osprchuj. Jo, to je docela logické.
Stejně bych se sebou měl něco dělat. Třeba se z toho vyspat. Nebo vyřvat. Nebo zmlátit Adama. Jo, myslím, že bych udělal všechno z toho, kdybych věděl, že mi to pomůže. Ale nepomůže. Musím se s tím nějak vypořádat sám. Třeba si pustit hodně nahlas Losty, koukat do stropu a přemýšlet nad jejich texty. Nebo dělat něco tomu podobného. Anebo se můžu vydat na průzkumnou trasu po Barceloně s bodyguardem/Adamem. To by možná šlo. A on je ochotný mě teď, v noci, vzít ven jenom proto, abych zapomněl na zlé sny. No jo, ale já prospal skoro dva dny a kromě narušené psychiky mi nic není.
A rozhodně se mi nechce spát. něco bych podnikl, kdyby bylo s kým. Teda, no jo, s Adamem, ale… to je dospělák, s tím asi moc srandy nebude. Kruci. Mohl jsem dopadnout hůř?! Sakra, ta voda je fakt trochu… divná. No co, budu si muset zvyknout. Barcelona je můj sen. A já ho teď prožívám. Sice za… poněkud jiných okolností, než bych chtěl, ale to už je fuk.
Vylezu ze sprchy, sáhnu po ručníku a nedbale se osuším, pořád je mi horko. Vlezu zpátky do ložnice, mám tam svůj kufr. Hm… měl bych kouknout, co jsem si s sebou vlastně stihl zabalit. Paráda. Jedny kalhoty. Ty mi tady v tom horku budou dost na hovno. Mikiny. O nich platí totéž, co o kalhotách. Jedny kraťasy. paráda, aspoň něco. Hm. Dvě košile s dlouhým rukávem. Super. Několik triček s krátkým rukávem, několik párů ponožek, a vrchol totálního luxusu - pět kusů spodního prádla. Super. Jsem fakt Machr s velkým M. Ani jeden nátělník. Nebo něco takového. Jedny tenisky a jedny žabky.
Hm, dobrý, Mathe. Tohle kolo jsi vyhrál. Oblíknu kraťasy, oh, sakra, ty boxerky" no jo, tak si kraťasy zase svlíknu, oblíknu si boxerky, na ně kraťasy. Ták, šikovný Math, dokonce i sám oblíknout se umí. Protočím nad sebou oči, obléknu si bílé triko, nazuju ponožky a tenisky a pokusím se nějak urovnat věci v kufru. …obávám se, že nemám šanci. Na to, jak málo věcí jsem si vzal… jsou nějak… uhn… špatně uložitelné. Chvíli nad tím bezradně sedím, ale nic moc nevykoumám.
"Asi jsi na balení věcí neměl moc času, viď?" ozve se za mnou.
Trochu se leknu, ale je mi jasné, že to nemůže být nikdo jiný, než Adam, ačkoli jeho hlas ještě neumím dobře zařadit. Neznám ho ještě ani 24 hodin. "Moc ne. Vlastě… si ani nepamatuju, jak jsem se balil." zamumlám.
Otočím k němu hlavu a on si klekne vedle mě. "Zdá se, že zítra vyrazíme na nákupy. Ale teď si půjdem prohlídnout Barcelonu, co ty na to?"
Aniž bych chtěl se po mé tváři rozlije šťastný úsměv: "Jo,"
"Ale ještě před tím… pojď se mnou dolů." vyzve mě a vstane, nabídne mi ruku a pak jí cukne, jakoby si uvědomil, že ji nepřijmu. Nechci ji přijmout. Nechci ho vzít za ruku. Ale udělám to. Nevím proč, možná kvůli němu, aby se necítil špatně, možná kvůli mně, že ji potřebuju, že JEHO potřebuju, ale jedno vím jistě.
Udělal jsem správně.

Část 19.: Otcovsky

6. září 2011 v 14:13 | Kalyeigh |  Mateo
Sakra, asi mi hrabe, fakt že jo. Ležím v posteli, Adam sedí vedle mě na vzdálenost paže a hladí mě po vlasech nebo po tváři. Sakra, nejsem mimino! Nemusí mě utěšovat, měl jsem jenom slabou chvilku, sakra, nejsem zase až tak neschopný! Nemusí se o mě takhle… blbě starat!
… tak proč se mi to doprdele líbí?!
Mathewe, dělej se sebou něco, tohle NENÍ normální. Z fleku bych mohl hrát obě role v Romeovi a Julii, takhle rozpolcený nebyl ani Van Gogh, když maloval obrazy těm kurvám.
Co to se mnou je? Proč si to nechám líbit a proč se na něj usmívám? Teda, jako, ne že bych na něj cenil zuby, ale ono to tak nějak samo, prostě na něj akorát koukám, prohlížím si ho a trochu se usmívám. Super, Mathe, chtěl ses předvést jako super frajer a zatím ze sebe akorát děláš zbité kotě, paráda, fakt.
"Copak," nadhodí něžně. "že se jenom usmíváš, co se děje?"
"Un," uhnu pohledem. Kdybych to věděl, tak se nesměju! "Nevím…"
Krátce se zasměje a položí mi ruku na rameno, pak trošku stiskne. "Vidím ti otázky na očích. Tak se ptej,"
Ošiju se, jó, zeptal bych se rád, ale… já se prostě stydím, no! A navíc, je neomalení se ho ptát na život, když jsem mu do něj tak neočekávaně vpadl, navíc se o mě nikoho neprosil. Dokonce ani neměl tušení, že existuju!
"Jak… Jak jsi potkal mou matku -" a ano, vzpomenu si na HIMYM, což mě donutí se trochu pousmát. Adam asi taky pochopí, protože se zasměje:
"Vždyť jsi nic neprovedl," směje se. "Simone… jsem poznal, když jsme nastoupili na střední školu uměleckou, tady, v Barceloně."
"Moje matka má uměleckou?!" vykulím oči.
Sakra - co já se ještě nedozvím?!
"Jen jeden rok. Pak ji vyrazili, protože jsme dělali podobný bordel, jako ty. Pak přešla na architekturu a interiérovou architekturu, tomu se pak nejspíš věnovala na vysoké, poslední, co jsem od ní slyšel bylo, že ji přijali do New Yorku, na nějaký takový obor."
Pomalu přikývnu, několik věcí mi docvakne. Ona nechtěla abych studoval uměleckou, protože ona byla zklamaná…? Tak… proč? Jen mi kazit radost…? Ale pokud jí umělecká připomíná Adama - ano, pak je logické, proč mě tam nechtěla pustit - Připomínal bych jí ho tím víc! Myslel jsem, že mi to matka dělá naschvál - já něco chci, a tak mi to z principu nedovolí, ale zdá se, že tohle má mnohem hlubší logiku.
"Po tom, co nás vyhodili, jsme…no, já byl v pohodě. Mě vzali zpátky, protože… no, byl jsem dle jejich slov nejdanější student, kterého si nemohou dovolit vyhodit, ale upřímně… promluvila spíš otcova peněženka, než ředitelka školy. Dostal jsem sice sníženou známku z chování, ale jinak jsem zůstal bez postihu. Tvoje matka pak na mě ušila tu boudu, rozeštvala mě i Natálku, dali jsme se dohromady. Vydrželo nám to rok, pak… utekla. Nechci na ni házet špínu, tohle… bych ti já neměl říkat, ale věř mi, že to nebyly jenom neškodné lži, co nám všem nakecala. Ale… tohle ze mě nedostaneš. Nemám ve zvyku někoho pomlouvat nebo vyprávět jeho život za jeho zády. Budeš se jí na to muset zeptat sám."
Takže má zásady…? Líbí se mi čím dál víc. A přesně to mě štve! Proč se mi sakra líbí? Neměl by!
"Ujišťuju tě, že ji… nesnáším. Nikdy jsem jí to neodpustil. Nic z toho, co udělala. A udělala toho docela dost. Taky jsem kvůli ní byl nějakou dobu na antidepresivech. Ale… kdybych věděl, že je těhotná, … ne. Nezůstal bych s ní. To ne. Ale… nedovolil bych jí, aby odešla a… a aby mi vzala tebe. Ačkoli asi rozumím, proč to udělala. Ale musíš se jí na to zeptat ty sám, já ti to nepovím ze dvou důvodů. To, co vím,… nemám právo říct. A ten zbytek… sám netuším, jaké vysvětlení pro to má."
"Nechci s ní mluvit." Zamumlám jen. "A… myslím, že to ani nechci vědět. Ne teď."
Usměje a pohladí mě po vlasech: "To je dost pochopitelné,"
Hm, asi jo, ale proč mě všecko tak mate?! A proč - ne. Ne. Já už to řešit nebudu. Mně už je to jedno, ať si to dopadne, jak chce. Zavřu oči.
"Chceš spát?" zeptá se tiše, jako by se bál, že se na něj naštvu za to, že mluví - sakra, ještě nikdy se mi nestalo, že je na mě někdo tak milý!
"Asi jo. Pořád jsem dost unavený."
Tak nějak podivně se na mě podívá, než se zase zvedne. Nechá mě tu samotného…? Ne, on… on se lehá vedle mě! Uhn - Mathe, proč se sakra červenáš?! Klid, dýchej, dýchej, on… sakra! Zase se mi chce brečet. Nikdy o mě nikdo neměl takovou starost jako on! Když jsem byl nemocný, máma mi akorát skočila do lékárny a svěřila mě té staré paní, co bydlela v posledním patře baráku, té, co mě učila katalánsky, a už se nestarala. Takhle se o mně starala, co si pamatuju. Když jsem potřeboval obejmout, a jo, byly i takové chvíle, prostě jsem měl smůlu, neměl jsem za kým jít. A on… položí se stále dost daleko ode mě, přesto je blíž, než když seděl. Ačkoli se stydím a pořád jsem tak nějak dost na měkko, je mi úžasně.
"Mathy," zašeptá. "nevím, jestli to bude lepší, sám tyhle fráze nesnáším, ale… slibuju, že udělám všechno, co je v mých silách, abych ti pomohl a aby ses cítil líp. Až se probudíš, … no, mám pro tebe dárky na přivítanou. Teď… už tě nechám spát, slibuju." Natáhne ruku a docela jistě ji položí na mé rameno.
Už mě ani nenapadne ji setřást. Jen se na něj podívám a skloním hlavu k jeho dlani a otřu o ni tvář. Nemám odvahu se mu znova podívat do očí, stačí, jak se červenám. Ale on so ti vyloží trochu jinak, přisune se ke mně blíž a jemně mi položí paži okolo pasu. Měl bych na něj vystartovat, co si to dovoluje, ale - poprvé v životě mě někdo objímá a myslí to ochranitelsky, láskyplně, starostivě…
… nejspíš otcovsky.

Část 18.: Dokonalý

6. září 2011 v 14:12 | Kalyeigh |  Mateo
"Jistě že tu zůstanu, Mathe," ujistí mě a obejme snad ještě těsněji. Slyším jeho bijící srdce, jeho zrychlený tep, plytké dýchání - nejspíš jsem ho vážně vyděsil, je mi to líto. Nechci, aby si o mně myslel, že jsem nějaká třasořitka, co se hroutí jen co přijde malý problém! Sakra, dělám ze sebe idiota v jednom kuse! Doprdele, Mathe, kde je tvé sebevědomé já?! Kde je tvá povrchnost, drzost a arogance?!
Přinutím se zhluboka dýchat, uklidnit se, zastavit ten potok slz, nenechám ho, aby viděl mou nejistotu, nikomu jsem to nikdy nedovolil, nevím, proč by to teď mělo začít, navíc před úplně cizím člověkem! Za několik minut už je po pláči, podaří se mi se ztišit, Adam mě ale ze své náruče nepustí, ani když už jsem úplně ticho, a já si pořádně až teď uvědomím, jak je mi u něj hezky, je mi teplo, nepřipadám si sám, ani s někým cizím. Má mě rád? Opravdu… by mohl být rád, že tady jsem? Že má za syna právě mě? Je šťastný? Nebo to jenom hraje?
"Mathy…" zašeptá. "je to lepší?"
Pomalu přikývnu. Ale… nechci, aby mě z náruče pustil - a taky nechci, aby věděl, že od něj nechci pryč! Doprdele, Mathe, dělej se sebou něco! Ále, určitě je to jenom šok, já se za pár dní vzpamatuju, pak se možná dočká i té rvačky, ale do té doby…
"Ššš… já… si neumím představit, co se v tobě děje, Mathy… ale neber to tak, že tě matka zradila, ona jen… udělala chybu, my oba jsme udělali chybu, a já asi větší, že jsem se o ni už nezajímal, ačkoli jsem nejspíš měl, ale… Simone prostě jenom… asi přestala zvládat tvou výchovu a ještě kariéru. Neměj jí to za zlé. Já… nejsem hoden toho, abych ti nahrazoval matku nebo ti dělal otce, ale přesto… slib mi, že si neublížíš. Prosím tě, projev zlost a vztek, chápu, že jsi plný obojího, projev ho jakkoli, ale slib mi, že si dáš pozor na své zdraví, to máš jenom jedno, ano? Opravdu ti nechci kazit život, nechci ti do ničeho kecat nebo tě vychovávat, na to je stejně pozdě. Ale dovol mi o tebe pečovat, dobře? Dovol mít o tebe strach. Nikdy jsem se o… kluka, jako jsi ty, nestaral,"
Dal si pozor, aby nepoužil slovo dítě, dobrý, má další bod plus! A nechce mě vychovávat, taky bod plus! Doprdele, on by měl být na mě hnusný a odporný, proč je tak hodný? A proč je tak rozumný, Proč mě chápe a proč mi chce vyjít vstříc?! V životě jsem tohle nezažil a … jsem z toho trochu na rozpacích, trochu nervózní a trochu… zlý. Sám na sebe, že se tak cítím. A taky na něj. Proč je tak dokonalý?! Sakra!!!
"a já ti na oplátku slibuju, že s tebou budu jednat jako rovný s rovným."
Žádné kecy o bratrství, rodině nebo kamarádství? Prostě - partneři? Zastydím se tak moc, až musí cítit horkost mé kůže i přes triko na rameni, o které se opírám. Ještě že mi nevidí do obličeje!
Nevím, co mu na to mám říct, a zase mám knedlík v krku a určitě vím, že kdybych promluvil, třásl by se mi hlas, nebo bych koktal, nebo něco zaskřehotal - gesta mi nejspíš poslouží líp, než hlas, proto jen přikývnu. Nevidí mi do obličeje, ale vím, že to pochopil.
"Chceš ještě spát?" navrhne.
Nevím. Asi by to bylo nejlepší, ale jsem tak nabitý emocemi, že to nejspíš nedokážu. Možná… kdyby tu zůstal a mluvil se mnou, nebo mi jen něco vyprávěl, nebo… tu prostě jen byl, bylo… by to dobré. Bylo by to skvělé. Ale tak nějak… mi hrdost, ani problémy, které jsem už zmínil, nedovolí s ním komunikovat.
Zvednu hlavu z jeho ramene, na chviličku si všimnu, že se tváří napjatě, ale když se mi podívá do očí, jeho tvář zjihne a on se na mě soucitně a něžně usměje a položí mi dlaň na tvář a setře mi pomyslné slzy palcem. Tak nějak… mě to gesto… uklidní. Uvědomím si, že mám ruce ještě pořád volně svěšené podél těla. Možná by se slušelo… nějak… to objetí opětovat? Zvednu obě paže a obejmu ho. Mlč, Mathe, stejně tohle chceš, celou dobu.
…Ale ty nikdy neuvěříš. - vybaví se mi text For all these times od Lostprophets - Ale…možná že ano, možná že uvěřím. A možná že právě teď.
Nemluví, ale cítím, že se jeho tělo chvěje, stalo se něco? Ze zvědavosti zvednu hlavu - zdá se, že nejsem jediný, kdo trpí nesnesitelným náporem emocí, Adam totiž pláče taky!
"Proč mi tě zatajila, Mathy? Kdybych věděl, ž-že tě mám, klidně bych si ji i vzal, jen abych mohl být s tebou , viděl tě vyrůstat - mohl bych s tebou být každý den! - Proč mi o tobě nikdy neřekla?"
"Lhala nám oběma," ubezpečím ho, a je pro mě překvapením, jak pevně můj hlas zní! Moje přesvědčení, že nenávidím otce, je nadobro pryč.
…Strůjce celého mého pošahaného osudu je totiž matka! Ani náhodou jí nehodlám volat, celá moje touha vyslechnout si i matčinu verzi se vypaří jak pára nad hrncem - tohle Adam nemůže hrát, nebo si vymýšlet!
"Já vím," ujistí mě a rychle si otírá slzy. "Promiň, promiň, já jenom… sakra, prostě… uhn, jo, už jsem v pohodě, jo."
Přikývnu, ačkoli si nemyslím, že je v pohodě. Ani jeden nejsme. Bude chvíli trvat, než to oba poberem. Ale.. tak nějak… se před ním pořád ještě stydím. Fakt by mě zajímalo, co to se mnou je - jenom proto, že je to můj otec? Nebo je to proto, že je to první člověk, myslím, jako, dospělý člověk, který se o mě zajímá? Nebo je to jenom šok? Možná dokonce všecko najednou.
"Měl bys ještě spát, Mathy," pobídne mě, ale ani se nepohne, nenutí mě, nesundává moje ruce z jeho šíje, prostě jen… sedí a objímá mě.
Zase přikývnu, ještě se nadechnu jeho vůně, zhluboka, chci si ho zapamatovat navždy, i kdyby se mi to jenom zdálo. I kdyby - vlastně, vím jistě, že se mi to nezdá? A jak to vím? Jsou na to taky nějaké zákony, nebo co? Donedávna jsem byl přesvědčený, že se zázraky nedějí!


…Ale ty nikdy neuvěříš.


Zázrakům ne, ale… uvěřím. Věřím mnoha věcem, svému instinktu - a tak nějak… věřím i všemu ostatnímu, co se teď v mém životě děje. Matka lhářka, a Adam… Adam je… zatím se zdá, že je… super. A jsem v Barceloně! Doprdele, v Barceloně! V Barce, městě umělců, městě s takovou historií, kde se mluví doprdele KATALÁNKSY! Tywe, já se z toho snad poseru!
Jsem v pohodě, jo.Není to sen, je to skutečnost, ono se tohle všecko děje - je to neuvěřitelné, je to i šílené, ale já vím, že se tohle děje. Pustím se ho a zase si lehnu, vážně bych měl spát. Možná bych se zítra mohl podívat po městě. Ale ne, nejdřív si pořádně prohlídnu tuhle rezidenci a pak… a pak… si musím vybalit! Ale vlastně, počkat, Adam říkal, že tady budu jenom chvíli, že je to vlastně jeho ložnice, takže… takže on bude kvůli mně spát někde na gauči?
Podívám se na něj, usmívá se na mě. Je vážně moc hezký. Uvědomím si, že o něm pořád ještě vůbec nic nevím.
"Kolik ti je?" zase bych se měl chytit za pusu - super, prokazuju se jako super netaktní hovado, paráda, ten si o mně musí myslet fakt bezvadné věci.
"V srpnu mi bude 34 let," odpoví s úsměvem.
Zamračím se, je ještě mladší než matka! Sakra, matce bylo 19, když jsem se narodil, jemu tedy bylo… osmnáct?! - takže spolu šukali v jeho sedmnácti, a devět měsíců nato… -
"Nepočítej to, Mathy," usměje se a vidím, že mu cukla ruka, jakoby… se mě chtěl dotknout, ale v poslední chvíli se zarazil. "Simone… byla chyba, to jsem věděl vždycky, ale… vědět, že s ní mám syna, přísahám, že -" zarazí se a odfrkne si, načež se zatváří, jako že to asi pochopil, nebo mu něco došlo. "Proto mi to neřekla. Nechtěla si přiznat, že má dítě se mnou a tak odjela a doufala, že na mě zapomene, když si rychle najde jiného muže. To je tedy důvod…"
"Co si nechtěla přiznat? A když tě tak chtěla, proč tě najednou nesnášela?" nerozumím.
"No… to je na dýl. Určitě ti to všechno povyprávím, neboj se." Slíbí, vezme peřinu a zase mě přikryje, připadám si jako batole, ale ani mě nenapadne se ohradit - nevím proč. Udělat to kdokoli jiný - ne, blbost, nikomu bych ani nedovolil, aby se přiblížil k mému pokoji, když se chystám spát, vyjma mých holek. A ty tady žádné nemám, takže…
"Hezky se vyspi, Mathy," už se zvedá z postele ale zarazím ho - slíbil přece, že se mnou zůstane!
"Říkals, že tu zůstaneš," dokonce i můj hlas zní, jako bych byl batole, sakra, je mi šestnáct, v americe jsem už dospělý, a teď tady žadoním, aby se mnou zůstal úplně cizí člověk! Mathe - tvoje rozpolcenost je naprosto brilantní, měl by ses přihlásit na nějakou školu, herectví, nebo tak něco, jsi totiž absolutní idiot! Tak co chceš? Klást mu odpor, nesnášet ho, dělat mu ze života peklo… nebo prostě jen přijímat, co je ochoten ti dát, projevit vděk a zájem?! Vyber si, oboje mít nemůžeš!
"Ah- ano, jistě že tu zůstanu, promiň… jsem já to hlava děravá," zavrtí nad sebou hlavou, sedne se zpátky na postel a natáhne ruku, těsně nade mnou se zastaví a čeká, co mu na to řeknu. Pamatuju, jak jsem si ochočoval kočku, kterou jsem jako malý našel na ulici, dělal jsem přesně to gesto: natáhnul jsem k ní ruku a čekal, až přijde a až se mě sama dotkne. Ona přišla. Bylo mi asi šest, nebo sedm, chtěl jsem si ji pak vzít domů, ale matka mi ji nedovolila. Nikdy jsem neměl vlastní zvíře, ale strašně moc bych si ho přál. Psa, kočku, rybičky, hada, nebo nějakou ještěrku, ale nikdy jsem nemohl. Matka vždycky našla důvod, proč to není vhodné zvíře. Pro psa málo místa, pro kočku, že smrdí, pro rybičky - že to není zvíře, hadů a ještěrek a myší a křečků že se bojí, a tak. Kecy. Nevím, proč mi zvíře nechtěla dovolit. Vím, že byly doby, kdy jsem chtěl sourozence. Kdy jsem se cítil tak sám, že jsem si přál mít cokoli. A pak jsem přešel na střední a našel si první kámoše, se kterými jsme založili crew… a už jsem sám nikdy nebyl. Sourozenec… vždycky jsem ho chtěl, ale v posledních letech jsem na to nějak zapomněl, protože jsem si našel náhradního sourozence - Filipa. To je ono. Já ho vážně měl rád jako mladšího bráchu. A taky jsem ho rozmazloval.
Trochu se usměju, možná bych měl chtít, abychom se stali partnery. Možná mu časem začnu opravdu věřit. Možná je načase udělat za minulostí tlustou čáru.

Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě

Losti měli pravdu, srdce se samo od sebe snaží dostat pryč ze samoty. Je to důvod, proč tak rychle zapomínám na Manhattan? Proč tyk rychle zapomínám i na to, co mě tam drželo? Ano, přátelství je hodně, strašně moc, ale… rodinné zázemí je nejspíš důležitější.
Ian Watkins, frontman kapely Lostprophets, by měl mít radost - právě jsem uvěřil, uvědomím si, když se přitulím tváří do jeho dlaně.

Část 17.: Starost

6. září 2011 v 14:11 | Kalyeigh |  Mateo
Ani nevím, co mě probudí. Myslím, že zásluhu na tom má jednak slunce, jednak pocit, že je mi tak nějak zima a taky pocit, že mě někdo sleduje. A taky nějaká vůně něčeho mňam. Možná bych měl otevřít oči. Nebo aspoň jedno. A taky pohnout rukou, na které si ležím, mám pocit, že mi za chvíli upadne. Sakra, aniž bych otevřel oči, protáhnu se, zhluboka se nadechnu a cítím něco hodně mňam! Fajn, fajn, otevřu oči, tentokrát doopravdy a málem mám infarkt. Sklání se nade mnou Adam a usmívá se a nejspíš čeká, až se vzbudím, páč má v ruce před sebou talíř s mňam jídlem! Jú! On mi nachystal i jídlo…? Vážně na mě myslí? Matka mi do postele jídlo nepřinesla nikdy, dokonce ani když jsem byl nemocný, nebo tak! To je mi ale luxus, Adam se chce asi vetřít.
"Ahoj, Mathe, …" usměje se. "Přinesl jsem ti oběd už před pěti hodinami, ale spal jsi, tak… neměl bys být tak dlouho bez jídla. Jen… se najez a zase můžeš spát." podá mi příbor a já se pustím do špaget - mňamka!
Ale… má o mně vážně starost. Myslím, že mu křivdím, on jen… možná má strach, myslím, že se o dítě stará poprvé, natož o své vlastní! Začervenám se, cítím to. "To je… já… no," skloním hlavu, chovám se před ním jako úplný idiot! "Jen… Děkuju," vyblekotám nakonec a on se na mě jenom něžně usměje, takový ten zasněně milý výraz, jako když se matka dívá na své dítě, co poprvé nadšeně poskakuje do budovy školy, první den v první třídě, nebo tak. Takový… pyšný? Vždycky jsem byl hodně empatický, umím se do lidí vcítit. Stejně jako jsem už nyní intuitivně přesvědčen, že on není ten, kdo mi lže. Prostě není. Jsme si hodně podobní, vzhledem i povahově mnohem víc než s matkou - vlastně… mě napadá, mám s ní vůbec něco společného? Ráznost, podezřívavost a samostatnost. A taky jsem si myslel, že po ní mám i inteligenci a takový ten selský rozum, ale… teď tak nějak tuším, že obojí mám spíš po Adamovi.
"To nic… jsem rád že je… všecko takhle v pohodě. Hrozně.. jsem se bál, že se budeš cítit tak ukřivděně, že odtud třeba i utečeš a někde se ztratíš, nebo že nebudeš jíst, nebo že se záměrně zraníš, nebo … já nevím. Prostě, mám pořád v hlavě ty nejděsivější scénáře," zasměje se krátce, ale rozpoznám v hlase obavu. Kouknu na něj - má mě za idiota? Proč bych to - a počkat, Mathe, buď férový, není to náhodou to, co jsi chtěl vždycky udělat? Až ho jednou potkám, zabiju ho a podobné kecy? Ještě v letadle jsem z něj dělal neschopného opilce a sliboval mu nakládačku, ignoraci, sliboval jsem, že mu ze života udělám peklo… křivdil jsem mu, strašně moc. Má o mě starost, je… tak nějak něžně přátelský, stará se o mě - a to mě zná jen pár hodin. Vsadím se, že mě tady hlídal celou dobu, co jsem spal a já… já mu neumím ani hezky poděkovat… tak hezky mluví!
Trochu se zamyslím, nad tím, co mi řekl - ve všech případech se stará jen o mé zdraví, život a bezpečí. Ani jednou neřekl "…že něco rozbiješ, něco zničíš, budu za tebe muset platit pokutu,…" , že ne? Ani jednou! Pokaždé jenom, aby se mi něco nestalo! Vůbec ho nezajímá, že bych mohl udělat nějakou škodu já jemu!
Musím přiznat, že u mě má hned další bod k dobru - jediné, co by matku zajímalo, by bylo právě tohle: peníze, majetek a co si o tom myslí ostatní lidi. On se nezmínil ani slovem.
"Myslel jsem, že budeš naštvaný." Zamumlám.
" Kvůli čemu?" podiví se upřímně. "Protože - kvůli tomu, že jsi tady?" dojde mu.
Vždycky jsem pro všecky dospěláky jenom nutné zlo. Profesoři, matka, babička, než zemřela, teta, u které jsem trávil léto, mamčiny kamarádky, kolegové, a tak různě. I rodiče lidí z crew mi nejednou přišli vynadat, že kazím jejich dětičky! Sklopím pohled, jídlo mi nějak ztěžklo v puse, v krku mám zase ten knedlík, hořkne mi chuť, mírný tlak v očích - jsem jenom kousek od pláče. Super, to mi tak ještě chybělo, rozbrečet se tu! Paráda, Mathe, totálně válíš! Vím, že před ním pláč neschovám, přesto se snažím, aby tu slzu, co mi vyklouzla z oka, neviděl - a na jeho otázku přikývnu, tak nějak nejsem schopen mluvit, hlas by mě prozradil.
"Proboha, jak tě to vůbec napadlo, Mathe?" zdvižené obočí, vytřeštěné oči, naprosto nechápavý výraz. Opravdu nerozumí.
Uhnu pohledem, to je přece jedno, ne? Nemusí o mě hned všecko vědět. Proč je mi to teď tak líto? Proč se mi chce brečet? Bolí mě v krku a štípou mě oči, usilovně se snažím pláč potlačit, sakra, proč to nejde?! Proč mě to mrzí? Proč mě to tak rozlítostnilo? A proč se mi na mysli vytanul text For all these times od Lostů -



Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě



Teď už tu samotu chápu! Já byl totiž vždycky sám! A teď vidím to, co jsem celých 16 let mohl mít a moje matka mi to zatajila!
"Mathe? Mathy, je ti něco? Řekl jsem - udělal jsem - ne, Mathy, neplač!" z jeho hlasu cítím čiré zděšení. Asi to na mě všecko doléhá. Bolí to. Strašně moc to bolí. Zrada matky, opuštění domova i zjištění, že nic z toho, co jsem opustil, už téměř nepostrádám!
"Mathy, mrzí mě to, nechtěl jsem tě… nechtěl jsem tě rozesmutnit," vezme mi talíř z roztřesené ruky, fakt se snažím nevzlykat, ale nejde to, pudy jsou silnější než já, myslím, že uteče, doufám, že odejde a nechá mě mému čirému zoufalství, a že bude dělat jakoby nic, já se s tím za chvíli srovnám sám, vždyť přesně takhle funguju! Ale mé přesvědčení netrvá ani několik vteřin a už mě objímají dvě svalnaté paže a mám hlavu opřenou o Adamovu hruď a on mě kolébá v náruči. "Mathy, neplač… slibuju, že udělám cokoli, aby ses cítil lépe, opravdu cokoli! Řekni, co bys teď chtěl, opravdu cokoli, pověz mi to a já ti to splním,"
Vím, že má pravdu, že on je ten, který nelže, on mě má vážně rád už teď a to mě ještě pořádně nezná! Veškerý vzdor, veškerá má ješitnost, má přesvědčení jdou do hajzlu a já se psychicky hroutím - nezvládnu tenhle šok sám, já vím, že ne, ačkoli jsem vždycky byl zvyklý, že všechno řeším sám, tohle nedokážu, zrada je na mých šestnáct let až příliš velká, možná toho pak budu litovat, ale teď si vzpomenu na krátké objetí na letišti a uvědomím si, že tak láskyplně mě nikdy nikdo neobjal, a on mě během pár hodin objímá už podruhé a navíc o mě projevuje starost i zájem - ve svých šestnácti prostě potřebuju někoho, kdo mě občas obejme. A nemyslím si, že by tu byl někdo vhodnější.
"Můžeš tu zůstat, Adame?"

Část 16.: Ale ty nikdy neuvěříš...

6. září 2011 v 14:11 | Kalyeigh |  Mateo
Sakra - "A…Adame?"
"Uh -" zarazí se v pohybu, a to tom, že bere mé špinavé oblečení, co jsem nechal válet po zemi. Aha, tak na mě nezapomněl, no…
"Un, já… bych si to …uklidil," zamumlám a cítím, jak se červenám - známe se necelou hodinu a já tu teď před ním postávám nahý. Paráda, fakt.
Úkosem na něj kouknu a zjistím - že se směje! Navzdory situaci, mé nahotě, kterou nejsem při svém šoku schopen zakrýt ani rukou, jeho přítomnosti, rozpakům, stydlivosti, pocitu nepatřičnosti a hlavně pocitu trapna… se rozesměju taky.
Zvláštní. Mělo by to být jinak - já ho ignorovat, on by měl být naštvaný, že se mu v domě roztahuje dítě, které nikdy nechtěl, ale… za chvíli se oba smějeme jako idioti, až se zhroutím zpátky do vany a rukama se zapřu o její kraj.
"Promiň, Maty, já jsem… furt nějak mimo a totálně šťastný z toho, že tady jsi a tak… a že… uh, no… jsi mi tak podobný… a že… no, víš, že jsi tak v pohodě, a taky mám najednou takový šíleně neodbytný pocit, že se o tebe musím starat… promiň, já vím, že o mou péči nestojíš, já jenom… promiň, slibuju, že pro příště budu respektovat…-"
"Né, né!" zarazím ho. "V pohodě, já teď právě jenom uvažoval nad tím, že musíš být fakt naštvaný, že tu jsem a tak, a ty mi tady vykládáš, jak jsi šťastný, jako… asi jsme byli zbytečně skeptičtí, no." Pokrčím rameny.
Podá mi ručník s tak nějak zasněným výrazem, ale skoro hned se vzpamatuje a zase se krátce a hezky zasměje: "Promiň, promiň, já už jdu!" a vymázne z koupelny.
Vážně se tomu musím smát, jsme si tak neuvěřitelně podobní! Utřu se, dost to ošidím, z vlasů mi ještě kape voda. Uvážu si ručník kolem pasu a vrátím se do ložnice, kdepak mi asi odnesli kufr…? A, tady je. Trochu se v něm pohrabu a vytáhnu boxerky a triko s logem My chemical romance, seberu z batohu empétrosku, jinak než s hudbou už neusnu, a totálně v klidečku se natáhnu na postel. Vlastně jo, tady nejsou peřiny, jenom takové deky - je fakt, že tu není zima jako v New Yorku, no. Ne že bych měl dneska problém usnout, to ne, ale… tak nějak jsem si na hudbu v uších když usínám zvykl. A neexistuje způsob, jakým by mě mohli Lostprophets, My chemical romance nebo jiné rockárny rušit při spánku. Jsem magor, já vím.



Don't say the pain will fade tomorrow:
The last thing that I'll feel will be today.
Hey.

Bolest nezmizí během dne, to vím taky, ale poslední věc, kterou kdy ucítím, bude dnes - … ne, ani na chvíli mě nenapadlo, že bych s tím mohl skoncovat. Se životem. Ne, ne, nikdy! Miluju život, chci se bavit! Chvíli nad tímhle úryvkem přemýšlím. I nad tím, proč se ta píseň jmenuje The Lights that burns twice as bright… ale asi … ano, asi to chápu. On to nemyslel jako konec se životem. Myslel konec se STARÝM životem, který vedl před tím. Říká, že v temnotě. Já v temnotě nežil. Nikdy. Tedy… pokud mám rozebírat metaforu… žil jsem v nevědomosti. A nejspíš i ve lži. Nebo v ní žiju teď. Nevím, sem z toho nějaký moc zmatený. Neměl bych. Intuitivně vím, že bych měl věřit své matce. Ale tatáž intuice mi říká, že mám věřit otci. Je logické co říká. Nikdo se neumí přetvařovat do téhle míry. Vidím na něm, jak je nadšený, že … že tady jsem. A vlastně… má někoho? Žije s někým? Má jinou rodinu? Jiné děti? Nejspíš… ne, jinak by mě hned představil, ne? Anebo mi možná dává čas… než se uklidním… a pak mi řekne, že má deset dětí a každé s nějakou jinou… a třeba je ženatý a jeho žena mě bude nenávidět. Macecha. A nebo má jen přítelkyni, takovou nějakou decentní dámu, se kterou se třeba ani nesetkám. A nebo je sám. A byl tady příšerně osamělý. A proto je teď tak šťastný, že jsem tu. Že tu už nebude sám. A nebo má ženu nebo přítelkyni, se kterou už nechce být a já posloužím jako záminka, že se spolu musí rozejít,aby měl na mě, jako své dítě, více času?

This is how it feels…
Ano, tohle je poměrně přesné. Děsí mě to, všechno. Co se stalo včera a co se děje dnes - nevím, CO cítím. Není to znechucení, není to nenávist… není to nic z toho, co jsem čekal. Co se mělo dít a stát. Proč je všechno tak moc složité? A proč… proč je tady vždycky tahle otázka proč?
For all these times, son, for all these times - nad názvem téhle písně přemýšlet nemusím. Kvůli těm časům - jistě, tohle je můj trest, být tady, vzdálený od mé crew, od mého domova, mých přátel, mých zájmů, ale… SAKRA! Proč mi to teď vůbec nepřipadá jako trest?! For all these times, kid, for all these times - píseň jejíž text jsem nikdy pořádně nepochopil, ale zdá se, že momentálně je tou, která můj stav vystihuje nejvíc -
Slyšíš ten tlukot srdce?
Cítíš tu stupňující se tendenci?

Měl jsem to tady nenávidět. Přitom… se těším, až půjdu po La Rimbla, do parku Güell, dokonce i na to, až si projdu tuhle rezidenci, až si pokecám s… Adamem… A těším se na to stále víc a víc. A čím víc se těším na všechno tady, tím víc zapomínám na bolest a smutek - a hlavně na New York.



Vidíš tu cestu, po které kráčíš,
Všechny časy, které jsi tady zažil?

Ano, vidím úplně všechno, v živých barvách ve svých představách i vzpomínkách. Vybavuju si spoustu věcí, nepodstatných, obyčejných, z celé mé existence. Můj první obraz, první pusa s holkou… navázání přátelství s Davem… Filipem… Alic… založení crew, první grafitti, první návštěvy klubů, první kroky Street Dance, první cigáro, první neomluvená hodina… první poznámka… první dvojka z chování, všechny kanadské žertíky na účet nepřátel a profesorů, některé oslavy, při kterých jsem se opil tak důrazně, že si je nepamatuju…



Ten úsek, jímž kráčíš,
Nevede tam, odkud jsi přišel,
Proč? Proč nevede tam, odkud jsem přišel? Znamená to, že… odtud už nikdy neodejdu? Že už tady zůstanu? Co by se vlastně stalo, kdybych se teď sebral a odletěl bych zpátky do New Yorku? Adélka bude za rok pryč, Filip je pryč, dvojčata už za námi tatík nepustí, Alic … Alic si to pěkně slízne… ti, které jsem měl nejraději… s těmi už… se nejspíš nesetkám. Tento úsek, kterým kráčím, rozhodně nevede tam, odkud jsem přišel.


Část tvého srdce se posunuje dál,
Ode všech těch časů, které jsme trávili v samotě


V samotě? V jaké samotě? Já nebyl nikdy sám. Vždycky jsem měl celou partu. Sám jsem teď! A vůbec, jakto, že o tomhle uvažuju jako o svém domově?' Vždyť to není pravda! Já tu nejsem doma! Nic tu neznám, nikoho tu neznám! Jsem tu úplně sám a můj …otec mi navíc nejspíš lže!


Ale ty tomu nikdy neuvěříš.
… ti Losti snad vědí, nad čím uvažuju. Ale tomu nikdy neuvěříš - takže si lžu do vlastní kapsy?! Tak co teda cítím?! Křivdu? Chci zpátky na Manhattan? Vážně to tady nenávidím? Ne! Líbí se mi tu! Jen… jen…


Kvůli všem těmto časům,
Ve kterých jsme putovali sami,


Jakým časům? Kdy jsem putoval sám? Vždyť se mnou vždycky byla moje parta!


Pro všechny tyto časy,
Kdy jsem tě slýchával říkat:
'Ukaž mi něco, v co se dá věřit,
Ukaž mi někoho, v koho se dá věřit!'

Nikdy jsem nikomu nevěřil, to je pravda. Všechno jsem si musel zjistit sám,nevěřil jsem žádné informaci, kterou jsem si neověřil. Vždycky jsem spoléhal jen na sebe, dokonce i když jsem měl svou crew. Tu partu jsem vedl proto, že… jsem nikdy nikomu nenaletěl. Vždycky mi bylo všechno jedno. Jenom parta ne. Nikdy jsem nebyl moc důvěřivý. V dobrém a ni ve zlém. Vždycky dalo spoustu práce mě o něčem přesvědčit. Adam má co dělat.

Kvůli všem těmto časům
… a začíná to dneškem.

Ano, dneškem něco začíná. Ale co? A jaký to bude mít konec? Dobrý, nebo špatný? A bude to vůbec mít konec…?


A generace stále vyčkávají
Revoluce propásla svůj čas,

Revoluce? V našem myšlení? Ano, zpěvák a frontman v jedné osobě, Ian Watkins má pravdu - na revoluci už je TEĎ pozdě.

A další důvod utéct od věcí,
které jsi nechal za zády

Utéct? Já přece nikam neutíkám! To oni mě vyhnali! Matka, problémy, příkoří, která se mi stala, neprávem samozřejmě!
Pocity, které tě nikdy neopustí,
Nikdy neovlivní tvou mysl…
- Už jsi to kdysi jednou udělal
A vždy v nesprávnou chvíli,
na nesprávném místě.


Pocity mě neovlivňují. Jsem stálý člověk. Nikdy mě neovlivní jen moje emoce a pocity! Tohle není pravda! Já nikdy neudělal chybu, to vždycky oni! Všichni ti, kteří se rozhodli kontrolovat mou mysl!

Ale tomu ty nikdy neuvěříš.
Zase ví na co myslím. Nikdy si to nepřipustím? Já umím uznat chybu! Ale proč bych to dělal, když jsem žádnou chybu neudělal! Kdyby ano, přiznal bych si ji!

Lži, kdy ti mažou med kolem huby,
Tím se řídí dnešní doba:
Nikdy nepochybovat
O svém úsudku

Ano, to je fakt - jen lézt lidem do prdele. Vnucovat se. Jenom tak máme šanci, že naše prosby budou vyslyšeny. Bůh neexistuje, to dávno vím.


A pokud se změním,
udělám to znova,
nechci to měnit…
nechci se změnit.

Nechci se změnit - proč bych se měnil? Nikdo mě ke změně nedonutí, ani násilím. Bránit se umím docela zdatně. Navždy zůstanu stejný. Vždyť - kdo by mi do života mluvil? Matka - která se o mě stará nestará? Otec, který ani neměl tušení, že existuju? Moje patra? Lidi kolem mě? Asi těžko.

Ale ty nikdy neuvěříš.
Za žádnou cenu.


Čemu nikdy neuvěřím? A proč?! Že já dělám chyby? Nevím, je mi šestnáct, nevím, jestli jsem kdy vůbec nějakou chybu udělal a pokud ano, nevím o ní, tak jak ji můžu přiznat?
Text té písně mě rozhodil víc, než jsem si myslel, že by mě obyčejný song rozhodit mohl. Ani na chvíli mě nenapadne, že je to prostě jen píseň. Každý song má svůj příběh, svou pravdu a já poznám, jestli je myšlený upřímně, nebo je napsaný pro lidi IQ tykve a záleží jenom na tuc tuc rytmu. A tenhle text má neuvěřitelnou hloubku, pokud mě dokázal takhle vytočit. Nikdy tomu neuvěřím…?

A dost! Pokud si nepřestanu pouštět takhle filosofické písně, nikdy neusnu. Potřebuju něco klidného, co znám, s čím jsem se už dávno vyrovnal. Na to je Rooftops a Last Summer nejlepší.

Část 15.: Tvoje ložnice

6. září 2011 v 14:10 | Kalyeigh |  Mateo
Vážně v tom mám super zmatek. Tak… jak to je? Kdo mi říká pravdu? On nebo ona? Sakra! Proč musí být všechno tak složité?
"To je v pořádku, Mathe, chápu, že jsi zmatený. A chápu, že to, co ti říkám, je dost v rozporu s tím, co ti tvrdila tvá matka. Že?"
Přikývnu, nevzmůžu se na odpověď.
"Tušil jsem to." vydechne, zatváří se na chvilku zklamaně a taky asi naštvaně, ale hned se usměje, když zvedne hlavu a podívá se na mě. "já mám syna….!"
Teď jsem ještě zmatenější. Tak sakra, hraje to? Nebo je matka prvotřídní lhářka? A nebo jen on hraje nějakou hru, abych mu nedělal problémy? Sakra, vážně se potřebuju pořádně vyspat a zpracovat všechny informace.
"Mathe, jsme na místě," upozorní mě.
Podívám se z okýnka limuzíny - veliká brána, palmy, rostliny, příjezdová cesta je štěrková, slyším jeho šumění pod pneumatikami, projedeme bránou, vidím zelený trávník, palmy, záhony barevných květin. Hm… tak chudý opilec to asi nebude, no.
"Pojď," pobídne mě. "nejspíš teď nemáš sílu na prohlídku, viď?"
"Ale jo, myslím, že jo." přikývnu a vylezu z auta.
"Děkuji, Charlie," poděkuje mu …no, Adam. "Vyneste prosím Mathovy věci do mé ložnice." pokyne jemu a ještě dvěma lidem, co přibíhají k limuzíně. " A zeptej se se Clariss, jestli už je oběd. Mladý pán má jistě hlad."
Všichni na mě koukají. Cítím to.
"Tak pojď, Mathe," otočí se ke mně a já si konečně prohlídnu celou zahradu, živé ploty, květiny, záhonky, a vůbec všechno. Tohle jsem vždycky chtěl! Zahradu! A tahle zahrada je navíc v Barceloně! Jen silou vůle potlačím chuť zběsile výskat a pištět. Vypadal bych jako puberťačka.
Otočím se k němu a můj pohled upoutá uh-uh… oh, sakra… nejdřív mě napadlo slovo barák, ale tohle je… wow. Terasy, květiny, bílá barva, prosklené celé křídlo. Uh-uh. Tohle se mi fakt zdá! Zdá! Tohle nemůže být pravda! Někdo si ze mě dělá ošklivou srandu!
"Mathe, vnímáš mě?" zasměje se.
"Uh…jo,"polknu slinu, co se mi tlačí do koutku úst.
Sakra, tohle je hotová rezidence! Vyhopkám několik schůdků z bílého mramoru, nebo co to je za kámen, na první terasu - krásný a nádherný bazén, lehátka, slunečníky - no mě snad šálí zrak! - v květináčích palmy a jiné kytky, nevím na co se dívat první.
"Tak, tudy, Mathe," pobídne mě, když vidí, jak se kolem sebe otáčím.
Následuju ho dovnitř, prosklené stěny, za nimiž je asi něco jako obývák, nebo tak podlahy i sporadický nábytek v tmavém dřevě, a taky mírně točité schody bez zábradlí, co vedou nahoru do patra, stěny jsou do zahrady prosklené, z druhé strany obložené tímtéž tmavým dřevem, křesla a sedačka z vyřezávaného dřeva s červenými potahy, koženými, myslím, pod nimi na zemi červený koberec, naproti na stěně obří plazma, jakoby lohnul plátno z kina, nebo tak. Tohle je šílený barák, šílený! A já tu bydlím! No doprdele!
"Támhle je kuchyň," ukáže někam za sebe. "ale to si můžeme omrknout až si odpočineš. Půjdeme nahoru," poukáže a vydá se ke schodům.
Vyhopkám za ním do patra, a rovnou bez nějakých dveří, nebo tak se ocitnu … v pracovně? Asi ano,kromě několika stolů a počítačů a knihovny je tu postel, další plazma a celý pokoj je laděný do červené a bílé, plus to tmavé podlahové dřevo. A z pracovny po mé levé ruce je zase jedna stěna prosklená a z ní je vchod na a další teras, kde je tolik palem a zeleného všeho, že přes to není vidět do zahrady, vlastně je tam super intimčo, jako, zašít se tam s holkou a tak. Sakra, připadám si jako v nějakém filmu, nebo tak, jako tohle vypadá jako ty apartmány v luxus hotelech a tak, projdeme celou touhle krásou rovně, tam v zadu vidím nějaké dveře.
Jedny z nich přede mnou otevře: "Tohle je ložnice pro hosty, ale tady tě samozřejmě nenechám spát," usměje se a zase dveře zavře, postřehnu jenom, že má žluté stěny a oranžové doplňky a bílé záclony až na zem. A asi balkón nebo taky terasu…? To určitě později zjistím. "Tady." otevře dveře hned vedle, "je moje ložnice, tady budeš chvíli přespávat, než zařídíme tvůj pokoj, ten bude úplně nahoře. Měl jsem tam… vlastní tělocvičnu a taky bar, ale tohle všechno ruším a přesunu to dolů, ke kuchyni, doufám, že to tady tak týden vydržíš." a pustí mě do pokoje.
Dvě zdi červené, dvě bílé, na zdi visí reprodukce … někoho, koho neznám. Ale působí to jako moderna. Určitě už jsem to někde viděl…
"Co je to?" zeptám se. V momentě kdy vidím umění, zapomínám na všechno ostatní.
"Hm? Ano, tohle je Čtverohy."
"Toho… neznám," přiznám ročních období od Alfonse Muc a připadám si příšerně zahanbeně.
"Nejznámější český malíř."
"Český?" zeptám se ještě přitroubleji.
"Ah," zasměje se. "jistě, v Americe neberou geografii Evropy tak vážně, viď? Česko leží mezi Německem, Rakouskem a Polskem. Přezdívají mu Srdce Evropy, protože leží uprostřed, je historické a jeho hlavní město Praha je hned po Paříži a Římě nejkrásnější město na evropském kontinentě." poučí mě.
Ale nezní to káravě, spíš pobaveně. Cítím, jak se červenám.
"Ale na poučování asi nejsem ta správná osoba, vzhledem k tomu, že jsem ani neměl tušení, že tě mám, že?" mrkne na mě a vejde do místnosti.
Doufám, že to byla řečnická otázka. Nechci odpovědět ne, nejsi - protože to není pravda, je můj rodič a já… se od něj chci nechat poučovat, a taky nechci říct ano, jsi, protože by to znamenalo, že mu věřím a mně se nechce mu hned skákat do náruče. Ačkoli mu věřím mnohem víc, než matce. Tak nějak… intuitivně tuším, že on prostě… nelže. A nevymýšlí si. A mluví pravdu.
"Uh," ošiju se. Nemůžu mu říkat tati. Nejde to.
Jakoby věděl, co se ve mně děje, - usměje se: "Jmenuju se Adam, zapomněl jsi?"
"Ne, nezapomněl. Já jenom… víš," vzpomínám, kdy naposledy jsem se cítil takhle trapně. "jen… to prostě nějak…"
"To je v pořádku. Nechci po tobě, abys hned ze dne na den přijal, že jsem tvůj táta a budeš mi tak i říkat. Ne, to… vážně jsem spíš čekal vzdor a hádku a možná rvačku, vážně, nežertuju."
Navzdory situaci se rozesměju. "Já to taky měl v plánu," ujistím ho a pak si uvědomím, co jsem řekl.
Kdybych se včas nezastavil, připlácl bych si dlaň na pusu. Ale ne, v klidu, v klidu, nezmatkuj, Mathe.
"A už nemáš?" zeptá se stejně otevřeně, a neuváženě.
"Možná až se vyspím."
Zasmějeme se oba. Páni, říct to matce, sežere mě! A on se jenom směje. Hej, něco tady je opravdu špatně…
"Dobře. Támhle je koupelna, já ti zatím skočím pro oběd, jo?"mrkne na mě a s úsměvem mě nechá v jeho super velké a super luxusní ložnice.
Sakra, já snad ani nechci svou vlastní, vyhovuje mi tahle! Nechám si ji, jo. Obří postel a spousta červených a bílých polštářů a celá stěna je prosklená a za ní je terasa a taky je tam spousta zeleně, ale to očekuju až pak, teď chci konečně tu sprchu.
Fajn, kde…? Aha, on má ten pokoj ještě za rohem pokračování! Aha! Takže za roh, tady je kytka… a další obraz, tenhle znám, to je Monet, - a tady jsou dveře, že by koupelna…? Ne, to je záchod. Taky dobré vědět - a vlastně, v té místnosti na moment zůstanu. Koupelna je hned vedle - a je tu ještě jeden záchod - uh, asi pro naléhavé případy? Kdoví. A je celá ve žluté a červené a bílé, kachličky tvoří úžasnou mozaiku, kdybych nebyl tak unavený, hledím na to aspoň hodinu, ale mně se fakt klíží oči, asi je toho na mě za poslední dva dny moc, celou noc stresů, pak ty hádky s matkou, pak můj pláč a další hádky, zběsilé balení věcí, a let - pravda, v letadle jsem na víc než deset hodin usnul, ale to byl šílený spánek - kde jsou ručníky? - zdály se mi pošahané sny a vůbec, - jó, aha, tady, ale já nechci žlutý, já chci červený! - už si to moc nepamatuju, - jasně, tady je - ale bylo to hrozné, navíc jsem spal nějak divně pokroucený - ani jsem si nevšiml, že na sobě mám tuhle mikinu, vůbec se ke mně nehodí, dostal jsem ji od matky na narozeniny, měl bych ji vyhodit - páni, má taky velkou vanu! Možná bych se do ní mohl natáhnout…? Aspoň na chvíli do teplé vody? Ale ne, ne, jenom sprchu, jak se znám, hned bych tu usnul a to bych nerad, jako, ještě bych se tu mohl utopit, Adam není zvyklý, že se má o někoho starat, takže by na mě stopro zapomněl… Takže stopro sprchu, jasně. A už se totálně těším, až si lehnu a vyspím se. Ale teď si musím svlíknout ponožky, aniž bych se vybulil do té mega vany, páč už bych se z ní nevyhrabal, totálně nemám sílu. Vůbec na nic. Boxerky - jó, ty bych si taky mohl svlíknout. Sakra, ta voda není zrovna nejteplejší, chtělo by to… trochu teplejší, sice pravda, jsem v Barceloně, tady asi horká voda nebude, ale aspoň… á, jo, už teče teplá voda, aha, musím chvíli počkat. Barák má asi samostatný bojler, nebo co, nejspíš to chvilku trvá. Supr, to je úleva, fakt. Zavěsím sprchu do držáku nad hlavou a sáhnu po šampónu, teda myslím, že je to šampón, všecko je napsané … katalánsky. No jo, vlastně, já jsem v Barceloně! Tady se mluví katalánsky! Sakra, ještě že katalánsky mluvím, fakt že jo! Jako, jasně, mluvím dost hrozně, ale rozumím tomu jazyku, to je důležité. A než se pořádně naučím, budu muset… nevím. Asi nebudu vycházet z domu, nebo co.
Normálně si ve sprše zpívám. É, teda, ne že bych to uměl, ale znáte to, takový ten vsugerovaný pocit, že přes šum vody vás není slyšet? No, tak přesně tohle je můj případ, když si zpívám Lostprophets. Filip vždycky říkal, že zpívat umím, ale já mu to nikdy nevěřil. Filip… můj malý Fi… kdepak asi je? A co se děje s jeho tátou a bráchou? Doufám, že mu moc nevynadali… ale asi ne. On vždycky uměl hodit tak rozkošný pohled, že mu na to všichni skočili. A je pravda, že hlavně já.
Opláchnu si šampón a mýdlo z těla, odsunu zástěnu a chci vylézt z vany, ale -

Kam dál